Pokud vám z nějakého záhadného důvodu původní hra  unikla, je určitě na místě malá rekapitulace. Jedná se o 3D akci z prostředí 2. Světové války, konkrétně z června roku 1944. Hra začíná 6. června, tedy na začátku operace Overlord, a ukazuje boje výsadkářů na území Francie po několik následujících dnů. Do hry byl hráč vržen v roli výsadkáře Matta Bakera a spolu se svými bratry ve zbrani likvidoval jednoho skopčáka za druhým. Zní to sice jako zcela bezduchá akce a místy to tak skutečně bylo, ale bystré hlavy z Gearbox Software usoudily, že to už v dnešní době ztrácí šmrnc a implementovali do hry několik netradičních věcí. V první řadě musím zmínit snahu o co největší autentičnost. K tvorbě hry byl přizván válečný veterán plukovník John F. Antal, který dohlížel na veškeré historické reálie, popsal jim do detailů všechny zbraně, apod., poté si chlapíci z Gearboxu udělali výlet do vojenské akademie ve West Pointu, prohlédli si veškerou válečnou techniku a napakovali se tunou dobových fotografií a leteckých snímků, podle kterých vymodelovali terén a všechny své nově nabyté poznatky vrazili do hry.

Pokud se bude nácek krčit za dřevěným plůtkem, je prakticky nesmrtelný. Můžete to po něm pálit klidně z bazuky, ale nezkřivíte mu ani vlásek.

Další netradiční věcí, kterou byla hra okořeněna, byl systém velení. Po vašem boku mohly bojovat až dvě jednotky a jejich buzerace probíhala pouze skrz pravé tlačítko myši. Jelikož se ve většině případech rovnal frontální útok na zakempené fašouny okamžité smrti vás i vašeho týmu, závisel na správném ovládání vašich parťáků úspěch každé přestřelky. Nebylo lepšího pocitu, než zahájit s jedním týmem krycí palbu a s druhým nepřátele nepozorovaně obejít a vpadnout jim nečekaně do zad. A proč tady tak podrobně popisuji první díl, když je tohle recenze na díl druhý? Z jednoho velice prostého důvodu, přátelé – dvojka je totiž naprosto totožná jako jednička, pouze hrajete za někoho jiného!

Bratři ve zbrani i ve všem ostatním
Aniž bych vás nějak napínal, hned na začátku prozradím, že Brothers in Arms: Earned in Blood je naprosto to samé, jako Road to Hill 30, jen nebudete ovládat Matta Bakera, nýbrž seržanta jménem Joe „Red“ Hartsock. Celá hra je od začátku až do konce jeden velký stand-alone datadisk, přestože to tvůrci od začátku popírají a presentují hru jako plnohodnotné pokračování, jenže i Doom 2 se od prvního dílu této klasiky lišil víc! Jako zajímavý prvek tvůrci prolnuli dějové linie obou dílů, takže místo i čas zůstává stejné. S Bakerem se během hry mnohokrát setkáte a občas se dokonce podíváte na staré známé lokace z prvního dílu. I začátek hry na palubě transportního letadla je stejný, jen ho budete sledovat z jiných očí. Změn v hratelnosti opravdu moc nenajdete. Opět je hra výhradně o tom, že narazíte na opevněné Němce, odlákáte je krycí palbou a sami je jedinou možnou cestou obejdete a zneškodníte. Cesta kupředu je pouze jedna a navíc je bojiště vždy ze stran omezeno, takže zabloudit nemůže ani nevidomý.

Původní BiA byla hra vcelku kontroverzní. Na jednu stranu byla hráčská obec nadšena z nových originálních nápadů a celkové hratelnosti, na straně druhé se jí dostávalo drsné kritiky, hráči nadávali nad nereálnou fyzikou, špatnými skripty nebo stereotypním řešením všech situací a recenzenty, kteří hře dali vysoké hodnocení, v diskuzích doslova zadupávali do země. Mám pro vás špatnou zprávu – všechny špatné věci zůstaly naprosto nezměněny. Pokud se bude nácek krčit za dřevěným plůtkem, je prakticky nesmrtelný. Můžete to po něm pálit klidně z bazuky, ale nezkřivíte mu ani vlásek. Holt kvalitní francouzské ploty :-). Stejně tak je opět nepochopitelná absence plazení, která by ve hře, hrající si na realitu, rozhodně neměla chybět. Skriptování je stejně nedokonalé jako minule, takže pokud budete opakovat stále stejný postup, protivníci budou reagovat stále stejně a momentu překvapení se od nich vážně nedočkáte. Co se trošku změnilo je obtížnost, která mi přišla o chlup těžší než minule. Ukládacích checkpointů je celkem poskrovnu a nejednou to koupíte těsně „před koncem“, což opravdu nepotěší.

Nervy drásající kampaň?
Bohužel kampaň z EiB se mi líbila daleko méně, než ta v RtH30. Na vině bude možná málo změn a stále stejné prostředí nebo prostě to, že moje očekávání bylo daleko větší. Náplň misí je dost stereotypní a většinou musíte pouze přejít přes dané území, vystřílet všechny nácky a na konci levelu se setkat se spojenci. Sem tam budete muset zničit nějaké ty tanky, ale to už nejde hozením granátu dovnitř, ale jde to pouze několika zásahy z bazuky. Každé setkání s tankem se tedy zvrtne do postupu „najdi misto, kde jsou bedny s nekonečnými zásobami pancéřových pěstí, jednu popadni, běž vystřelit po tanku, vrať se pro další pěst a postup opakuj, dokud tank nevybuchne“ a to už je ke konci dost velká nuda. Rovněž mi chyběla nějaká mise s odstřelovací puškou jako v jedničce. Sniperka se mi do ruky dostala pouze jednou a to jsem ji ještě úplně náhodou sebral po nějakém zmetkovi. Škoda.

Klady a zápory   Válka v přímém přenosu Pěkná grafika a zvuky AI spolubojovníků Minimum inovací oproti jedničce Stereotypní mise Všechno špatné zůstalo při starém

Grafické zpracování hry je jako spousta dalších věcí naprosto totožné a nepřekvapí vůbec ničím. Hra je postavena na Unreal enginu a není nikterak ošklivá, to rozhodně ne. Modely vojáků jsou velice povedené, okolní prostředí je podle dobových záznamů a fotografií zvládnuto také skvěle a i ten design je víceméně povedený. Pokud se vám styl grafiky z prvního dílu zamlouval, bude se vám líbit i tento a naopak, pokud jste grafiku jedničky proklínali, nečekejte, že se to ve dvojce změní. Vynachválit ale musím zvukové zpracování, které se povedlo na jedničku s hvězdičkou. Hudba je prvotřídní, ale bohužel si jí moc neužijete. A co se týká zvuků, tak tady opravdu nemám co vytknout. Namluvení je profesionální, zvuky jsou opravdu reálné a až okolo vás budou vybuchovat granáty, nad hlavou létat bombardéry a všude uslyšíte výkřiky svých spolubojovníků i nepřátel, poznáte teprve, co je to opravdová válka.

Napsat závěrečný verdikt je u této hry těžší, než se zdá. Pokud se podíváte na recenzi prvního dílu, uvidíte, že jsem ho ohodnotil krásnými devadesáti procenty. Vzhledem k tomu, že dvojka je prakticky to samé jako jednička, nemělo by se hodnocení nijak výrazně lišit, ale jak už jste asi poznali ze závěrečného hodnocení, výsledné číslo toho má s devadesátkou společného jen hodně málo, konkrétně nic. Pokud by hra byla brána jako pouhý datadisk a neslibovala spousty vylepšení, šel bych s hodnocením výš, ale takhle musím výrazně ubrat. Navíc spousta negativních věcí zůstala při starém, aniž by se je někdo snažil napravit. Pro mě osobně je EiB docela zklamáním, ale špatná hra to rozhodně není, jen už to není „ono“.